Když porovnáme originální iPhone s kvalitním falzifikátem, tak ani na druhý pohled rozdíl nepoznáte. Vzhled ikonek, samotných aplikací i styl ovládání lze pomocí nadstaveb naroubovat prakticky na jakýkoli mobilní operační systém. V případě falešného iPhone je to Android. Rozdíl mezi těmito OS se skrývá pod tímto pozlátkem.
V přístupu. Jak k uživateli zařízení, kompatilibitě s ostatními OS, tak např. v souborovému systému. Pokud jste člověk přistupující k PC, tabletu nebo telefonu jen jako k nutnému zlu neboli kouzelné skříňce, o které ani nic vědět nechcete, a nemáte na ně nároky vyšší než chytřejší psací stroj či databanka informací, nemusíte ani číst dál a ještě budete šetřit svoje oči. Pokud si představíte tvůrce OS jako státní zřízení a uživatele jako obyvatele státu, vyjdou mi uživatel Androidu, Windows a Linuxu jako občané státu využívající nebo i zneužívající výhod i nevýhod parlamentní demokracie. Tj. v rámci schválených zákonů si mohou uživatelé dělat skoro vše, co se jim zlíbí, byť na vlastní zodpovědnost. Tzn. také se ničemu nedivit. Pokud ale vstoupíte do jablečné říše, ocitnete se pod vlivem sice osvíceného, ale přece jenom diktátora. On sám ví nejlíp, co prostý lid potřebuje. To, že má velmi často i pravdu, nemění nic na tom, že trocha důvěry v přirozenou inteligenci uživatele by neškodila. Apple asi také přišel na odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec… Ta odpověď však není „42“, jak ví každý vesmírný stopař, ale zní: „Lidstvo je moudré, ale lidi jsou blbí“. Tzn. Apple sděluje: „Budete tu placatou věc používat takhle… a pokud se Vám to nelíbí, tak si to prostě nekupujte“.
Je to jen na Vás
Abych to vysvětlil na konkrétním případě, musím Vám položit zásadní řečnickou otázku: „Jakým způsobem otevíráte soubory?“ Polopatisticky řečeno: „Hledáte na PC nejdříve data nebo aplikaci, kterou je chcete prohlédnout či upravit?“ Pokud patříte mezi ty první, kteří svobodně rejdí kdekoliv po hard disku či jiném úložišti pomocí např. průzkumníku či v mém oblíbeném dvouokenním Total Commanderu a otevíráte data prostřednictvím asociací neboli rázným Enterem či něžným dvojklikem na souboru, nastane pro Vás při setkání s jablečným iOSem peklo na zemi. Tvůrci iOSu už při návrhu rozhodli, že před námi skryjí strašlivé tajemství, které ale my uživatelé Windows a Total Commanderu už dávno známe. Operační systémy bohužel dávno nejsou to, co vidíme na obrazovkách. Tzn. krásné ikonky, ladná, někdy i průhledná okna, funkce připomínající kouzla… Ne, jsou to databáze, knihovny, na pozadí běžící služby, konfigurační i dočasné soubory, hluboko vnořené složky a jiné záležitosti, které vyvolávají děs a hrůzu v oku nejednomu začínajícímu i pokročilejšímu uživateli. Odvážlivcům u Androidí konkurence, kteří se nebojí hledět do očí této Medúzy, stačí nainstalovat libovolný správce souborů a svět už pro ně nikdy nebude, jaký býval. Apple se rozhodl dovést tuto konspiraci do extrému. Nejenže oko běžného applisty nikdy nespatří tyto odpor nahánějící vnitřnosti, ale dokonce i aplikace skončily v celách. Doslova.
Sandbox neboli nelezte nám do pískoviště
Odborný termín je sandbox. Po překladu to už tak odborně nezní. Určitě jste někdy viděli pískoviště (sand = písek), např . na dětských hřištích. Mají samostatná bednění, aby dovnitř ani ven nic nelezlo, a některá zakrývá i shora plachtou proti psům a kočkám, kteří trpí Pavlovovým reflexem v místech s libovolným množství písku. V přeneseném slova smyslu to tak u iOSu od Apple funguje i v jejich souborovém systému. Každá aplikace, jak systémová (tj. i samotným Applem předinstalovaná), tak nezávislým vývojářem vytvořena a v AppStore vystavená, má přístup jen k prostoru úložiště jí přidělené operačním systémem. Veškeré výjimky tohoto přísného pravidla má pod kontrolou samotný uživatel, který je může ovlivňovat v systémovém nastavení. Tyto výjimky se týkají např. přístupu k polohovým informacím, fotografiím, které byly pořízeny interním fotoaparátem, kontaktům apod. V praxi to znamená, máte-li např. videosoubor na PC, pomocí iTunes ho zkopírujete do sandboxu vhodného videopřehrávače na iPadu, probudíte iPad, spustíte zmíněný přehrávač a dozvíte se, že vývojář nechtěl platit licenci za audio kodek AC3. Tzn. řeknete na jeho adresu to, co manželka běžně neslýchává, vygooglíte tip na jiný chytřejší videopřehrávač, zdarma nebo i za peníze ho stáhnete z AppStore, spustíte ho a chcete jím jako na běžném PC otevřít stejný videosoubor. A hle, železné košili zvyku se trhají rukávy a vy opět vyslovíte ta nepěkná slovíčka a kosa Windows, Androidu, Linuxu apod. dopadá na příslovečný kámen. Ona aplikace prostě na něj nedosáhne. Po prodělaném traumatu máte tyto možnosti. Zlobit se, nepoužívat to, pomlouvat divné vývojáře iOSu, přejít okamžitě ke konkurenci, psát ostré prosby, rezignovat nebo pochopit a smysluplně využívat a nakonec poděkovat za výborný nápad v oboru bezpečnosti a stability. Nic jiného Vám totiž nezbyde. Všemi těmito fázemi jsem si prošel. A stal se ze mě loajální obyvatel jablečného království, protože jsem po prvním odporu k tomuto nedemokratickému zřízení pochopil, že to s námi král myslí dobře. Ale holt musíme poslouchat jeho moudré rady. Pokud ještě chvilku zůstaneme u toho podobenství, pořád máte možnost vzít nohy na ramena do zemí, kde není zakázáno smát se a zpívat. Ale kde musíte používat antivirový program…
Něco za něco
Apple ve snaze „odstínit“ technologii od běžného uživatele, učinil totiž už při vývoji rázné, ale účinné kroky, aby ochránil duševní zdraví i svých zaměstnanců na technické podpoře. Lépe a stručněji se totiž odpovídá stylem: „Ne, náš předinstalovaný videopřehrávač nepodporoval a nikdy podporovat nebude soubory typu AVI.“, „Ano, nahrávky do aplikace Hudba dostanete jen dovnitř, ale nikdy ne ven,“ „Pokud nemáte na program v ceně 0,99 €, nekupujte si iPhone za 500 €“, „Pokud si koupíte nějaké příslušenství, nedivte se, že nefunguje, pokud není certifikováno samotným Applem“, „V Macu mini od roku 2014 si prostě nevyměníte operační paměť – my jsme ji tam totiž připájeli!“ Takže po přečtení tohoto textu by Vám už měly být jasné rozdíly mezi jablečným a konkurenčním přístupem k možnostem uživatelů. Pokud nemůže Apple za funkci / výrobek / bezpečnost ručit vlastní pověstí, tak to raději vůbec neudělá nebo alespoň nepodporuje. To je, pravda, někdy omezující, ale zato je Apple v tomto vůči zákazníkovi upřímnější a pro zákazníka o to důvěryhodnější. Neslibuje všem, že můžou všechno, ale to, co zbylo, perfektně funguje.
